Březnový smutek
Marek Řezanka
Patnáctý březen studený byl, chmurný:
Záblo a z nebe plakal hořce sníh.
Za nehty zima, v srdcích popel z urny,
zlé byly zprávy, zvlášť ty z posledních.
Od rána tehdy na ulicích hřměly
obludné stvůry, kterým žehnal chlad.
Od rána den byl velmi potemnělý,
jakoby z března stal se listopad.
Zanikal stát – a valila se stoka,
mor barvy hnědé zaplavoval svět.
Z médií zmizla děva jednooká,
jen slepá děvka směla vyprávět.
Zabrání země, okupační biče:
K. H. Frank, Neurath: Teror, smrt a děs.
Kde rašil pupen naděje, byl zničen,
kde kdo měl pocit, že to nelze snést.
Ze smluv byl odpad, k němuž krysa čichá:
Sedm let trýzní sužovaná zem.
Zrůdná žeň potom přišla za Heydricha:
To národ český stanul nad srázem.
Saň máchla křídly – saň nikterak bájná,
saň, jejíž domov Britové zvou „Hell“.
Dozrála setba zášti od Henleina,
veškeré sny drak spálil na uhel.
Poroba, útlak, k tomu převýchova,
popravy, krutost, jež neznala mez.
Vše bylo temné – nedalo se schovat,
v kdejaké duši rozmohla se rez.
Nezapomeňme na to, co se dálo,
a jakou barvou že zněl k masám ryk.
Vraťme se k tomu, čeho není málo:
Co chránil Beneš – před ním Masaryk…
Namluveno:
Ve smutném čase připomínám smutné výročí. Výročí rozbití Československa, období protektorátu bez jakékoli autonomie rozhodování, období, kdy jsme čelili možné likvidaci a vymazání z mapy. I díky mohutnému přispění E. Beneše v exilu k tomu nakonec nedošlo.
