Březnový smutek

Marek Řezanka

Patnáctý březen studený byl, chmurný:

Záblo a z nebe plakal hořce sníh.

Za nehty zima, v srdcích popel z urny,

zlé byly zprávy, zvlášť ty z posledních.

Od rána tehdy na ulicích hřměly

obludné stvůry, kterým žehnal chlad.

Od rána den byl velmi potemnělý,

jakoby z března stal se listopad.

Zanikal stát – a valila se stoka,

mor barvy hnědé zaplavoval svět.

Z médií zmizla děva jednooká,

jen slepá děvka směla vyprávět.

Zabrání země, okupační biče:

K. H. Frank, Neurath: Teror, smrt a děs.

Kde rašil pupen naděje, byl zničen,

kde kdo měl pocit, že to nelze snést.

Ze smluv byl odpad, k němuž krysa čichá:

Sedm let trýzní sužovaná zem.

Zrůdná žeň potom přišla za Heydricha:

To národ český stanul nad srázem.

Saň máchla křídly – saň nikterak bájná,

saň, jejíž domov Britové zvou „Hell“.

Dozrála setba zášti od Henleina,

veškeré sny drak spálil na uhel.

Poroba, útlak, k tomu převýchova,

popravy, krutost, jež neznala mez.

Vše bylo temné – nedalo se schovat,

v kdejaké duši rozmohla se rez.

Nezapomeňme na to, co se dálo,

a jakou barvou že zněl k masám ryk.

Vraťme se k tomu, čeho není málo:

Co chránil Beneš – před ním Masaryk…

 

 Namluveno:

 

 Ve smutném čase připomínám smutné výročí. Výročí rozbití Československa, období protektorátu bez jakékoli autonomie rozhodování, období, kdy jsme čelili možné likvidaci a vymazání z mapy. I díky mohutnému přispění E. Beneše v exilu k tomu nakonec nedošlo.